Přes Tacul na zimní Matterhorn

Posledních snad 10 let byl závěr roku pokaždé v podobném duchu – štědrovečerní posezení s nejbližšími, na boží hod obejít babičky, strýčky a tetičky, doplnit tukové zásoby, aby nebyla zima už se otvírala první láhev vína v Tatranském expresu do Popradu. Jenže poslední 2 roky bylo tak málo ledu a sněhu, že jsme řekli dost a letos vyrazili do Alp. Navzdory tomu, že letošní zima vypadá v Tatrách sněhově zatím perfektně jsme plán už neměnili. Proč? Přece nebudete trhat partu, kazit tradici, přijdete o kalbu atd atd…No jo, to je život.

Takže letos ať tetička promine, ale cukrátka už nestíhám a hned 25. nad ránem už sedíme s Matějem sice taky v Expresu, tentokrát však do Chamonix a Zermattu.
Plány byly 2.
V Chamonix chytáme lanovku na Midi a jediné z čeho máme strach je, aby nás z nevolnosti z jízdy nezkropil nějaký citlivější turista. Z Midi sjíždíme na ledovec Géant pod Mt. Blanc du Tacul, kde máme v plánu několik cest.


Bohužel podmínka není ideální, málo ledu, sníh prakticky žádný, takže na úvod vybíráme couloir Jager, že si teda osaháme místí poměry. Když je dost sněhu, je to atletika na 2-3 hoďky. Na lehko, s jednou termoskou a 3 tatrankami se svítáním nastupujeme. No, nebudu chodit kolem horké kaše, po mnoha mixových délkách, které střídají zledovatělé prahy jsme v 9 večer na vrcholu a to ještě netušíme, že se do stanu dostaneme až kolem 4 ranní, protože tak šílený sestup jsem už dlouho nezažil.

Couloir se sestoupit nedá, obcházíme proto celý masiv a po asi 10 ne moc příjemných slaněních jsme dole na ledovci, o chvíli později i před stanem, který je ovšem 2 metry hluboko zavátý, musíme proto vidinu čaje ještě oddálit a s lopatou a nadávkami si náš hrob znovu vykopat.

Kruh se uzavřel, je jasné, že druhý den nic nepolezeme, protože do spacáku pro krátký spánek uléháme opět skoro se svítáním, po 24 hodinách
Co teď? Budeme den čekat a ještě něco polezeme nebo máme dost? Vzhledem k tomu, že náš hlavní cíl byl silvestrovský výstup na Matterhorn se rozhodujeme pro sestup a bleskovou regeneraci. Noc z 28 na 29 prosinec trávíme v romantickém penzionu v Les Houches, kde sušíme, popíjíme trochu toho francouzského vínka a druhý den procházíme Chamonix, nakupujem, obdivujem, svařákujem a plánujem.
Večer rychlý přejezd do Tasche a ráno 30. první zubačkou do Zermattu. Ještě než vychází slunce lepíme pásy a už si to funíme na Hornlihutte. Cestou potkáváme 2 neúspěšné němce a po poledni už vstupujeme do luxusního, nového winterraumu s překrásným výhledem na našeho velikána.

Kudy půjdeme? Tuhle zleva, tamhle přímo a tam vzadu už je to jasný…Podmínka slibná, kopec jen náš, takže pohoda?
No, měli jsme velké štěstí, že se nám podařilo ještě za tmy relativně dobře trefit směr výstupu a na prvních cca 300 výškových metrech zakufrovat jen asi na 30 minut. Totiž právě oněch prvních 200-300 metrů je z mého pohledu na celém hřebeni Hornli to nejtěžší. Ne lezecky, ale orientačně. Ideální trasa vede lehce zleva ve východní stěně, jenže vzhledem k podmínkám se může rychle měnit.

My několikrát volíme postup přímo po hřebeni, což se ukazuje při současných podmínkách jako lepší varianta než bloudit ve změti sněhových polí, návějí a skalních prahů. Lezem zatím sólo, jištění nemá význam, jen by zdržovalo…Kolem 10 hodiny, už průběžně, dolézáme poslední délky na Solvay bivak.

Druhá snídaně a rychle dál. Od “Slavoje” je to asi 500 metrů už čistě skalní anabáze až pod vrcholový hřeben, kde každého vítá socha svatého Bernarda, který je mimo jiné pomocníkem v hodně smrti.


Přes švýcarský vrchol dolézáme po poledni k italskému kříži a odměnou nám je úžasný amfiteátr zasněžených čtyřtisícovek a téměř nekonečná viditelnost, dokonce až na masiv Les Ecrins, téměř 200 km vzdálený.

Není ale čas ztrácet čas, protože nás čeká ještě sestupová dřina. Vrchní partie scházíme pomaleji a opatrně, skála je dost namrzlá a tak jsme na Slavoji až kolem 4 odpolední, vaříme rychlou polévku a slaňujeme několik délek, než poprvé ztrácíme správný směr sestupu. Setmělo se, 5 hodina odbila a my pořád bloudíme, neschopni nalézt naše stopy.

Scénář se několikrát opakuje – „Jsme v prdeli, tady sjedem a pak traverz na hřeben a pohoda. Jenže z traverzu na hřeben je vždy traverz do větší prdele, než z které jsme slanili. Přes namrzlé plotny, sníh a suť oněch posledních 200 metrů sestupujeme asi 3 hodiny (měli jsme jen 30tku šňůru) a náš velikán nás propouští až po 8 večer.

Slovo závěrem? Matterhorn je nádherný kopec. V zimě, když je chata zavřená, vy jste na kopci sami a všude je to nádherné ticho, které jen občas protne vrkot hlídkujícího vrtulníku, má neuvěřitelné kouzlo a atmosféru. Atmosféru, která je při běžné sezóně skryta v boji klientů s vůdci na jedné straně a „narušitelů“ bez vůdce na straně druhé. Jako poslední jsme uzavřeli rok 2016, ve kterém opět přišli o život minimálně 3 lidé. Většina problémů a krizových situací je způsobena extrémním provozem, kdy se v hlavní sezoně k vrcholu vydává i přes 150 lidí denně, tvoří se fronty, boj o štandy, lidé mrznou, ztrácejí koncentraci, jsou naštvaní, zlí, myslí jen na sebe…Mé novoroční přání je, aby to v tom letošním roce bylo alespoň o kapku lepší, protože tak nádherný kopec jako je Matterhorn, by si to zasloužil.
HORE ZDAR! Paďas a Matěj

1 thought on “Přes Tacul na zimní Matterhorn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *